Na tento dogtrek jsme se moc těšili, protože ho pořádali jako svou velkou premiéru naši milí Julča a Marek Zrnovi v krásných Chřibských kopečcích, kde jsme skoro jako doma.
Jelikož se z Molinky stal povaleč s heslem No Sports, ještě ve čtvrtek jsme jeli do Kelče za Verčou, vyzvednout si mladou dogtrekovou naději výmarku Erin. Nalodění bylo poněkud hektické, neboť Verča doma nebyla, zato byla doma její babička, která nám kromě Erči nalodila na palubu taky králíka Králíka a dostali jsme úkolem odvézt ho do Hranic, kde se bude mít jako v ráji - chlapec jel za slečnama králíkama :-)
Králíka jsme se zbavili a hurá na cestu. Naštěstí jsme již párkrát míjeli areál Kamínky, takže nuda - dojeli jsme bez bloudění.
Plánovali jsme premiéru spaní v autě, takže jsme nevybalovali stan a zaparkovali, vyvenčili psy a šli jsme se ohlásit.
Po úžasné noci v autě (je trochu šok, když jste zvyklí na 13 kilového psa a zalehne vás výmar) jsme se honem balili a připravovali na start. Jenže to bychom nebyli my, aby se neobjevily nějaké problémy. Proč jednoduše, když to jde složitě, že. Erča si totiž od rána drbala uši a když jsem se do nich podívala, bylo to jasné – zarudlé a hnusný černý maz. Jelikož jsme věděli, že veterinární přejímku bude dělat náš pan veterinář Šindler, Michal mu hned volal, jestli už je na cestě. Naštěstí nebyl a tak nám mohl vzít ušní kapky. Tímto mu velice děkujeme, protože díky jeho pomoci mohla Erča závod jít, pouze jsem jí ráno a večer kapala do uší.

Nakonec se nám povedlo úspěšně odstartovat a hurá do toho! Erča táhla jako šílená, ale šla pěkně dopředu, nezačuchávala se a pěkně poslouchala. Takže mě vytáhla na rozhlednu Brdo (3km), ani nevěděla, že za ní vlaju. Na rozhledně jsme se zapsali do „knihy návštěv“, okoukli okolí a vyrazili dle itineráře směr hrad Buchlov.
Ani chvíli jsme nešli úplně sami, pořád nás někdo předbíhal J Chvíli se k nám přidala Alena s Nýwou, pak Lenka s plyšem, Roman s Méďou, Janko se Cidem a tak dále. Cesta ubíhala výborně, Erča táhla, Ený táhla, počasí bylo super. Sem tam jsme se stavili občerstvit v občerstvovně nebo poseděli a posvačili na louce. Prostě spokojenost!
Odpoledne jsme prošli Buchlovicemi(23km), kolem hradu Buchlov ke kostelíku Sv. Barbora(27,5km). Od Barbory nás čekal úžasný úsek pro horské kamzíky. Tedy prudký kopec dolů ze skály, pokrytý klouzavým listím. Nádherně jsme si ho užili! To se hned pozná spolupráce psovoda se psem :-D

Michal to vyřešil jednoduše, Enolku v půli kopce pustil. Stejně mu to nepomohlo, svezl se po zadku notný kus. Já jsem Eru pustit nemohla, protože už bych ji nikdy neviděla. Zezačátku to byl horor, posléze se ale naučila povel „pomalu“, který už pak uměla až do cíle. Pak už to dolů šlo, Erča pochopila, že na ten balvan za sebou (na mně) musí čekat, takže se už sama zastavovala a hlídala si mě, jak rychle má jít. Po hrůzném kopci nás dole čekala hospůdka, kde jsme potkali beauceronský klan, takže jsme se posilnili párky a valili dál. Ve Velehradě (35km) jsem pozdravila „můj“ ústav (v tom momentě už bych se tam ráda ubytovala, neboť já nezvyklá na tah jsme už od 30. kilometru šla pouze po špičkách, neboť bolest nohou byla úžasná) a na náměstí jsme potkali bandu „našich“, mířících z hospody, tedy Mařenu, Honzu s Ritou, Alču s Nýwou, Marušku a tak dále. Přidali jsme se k nim a došli s nimi na rozhlednu Modrá (37,5km). Jelikož už byla tma, o rozhlednu jsme nestáli a šli jsme napřed. Na modré značce nás všichni dohnali a s nimi jsme přes žabí překážky (fůj) došli na Králův stůl (41km). Tam jsme chvilku poseděli a pak hurá směr Jankovice (43km).

Na bivak jsme se uložili na kraji lesa u stáda krav. Ráno jsme se vzbudili a všichni už byli pryč. Vyhrabali jsme se přesně 9.30 J Cestou jsme se přidali ke Gwen s Dinulí a LenceB s Plyšem. Jelikož jsem měla z celodenního brzdění zničené nohy, propůjčila jsem neunavitelnou mašinku Erin Lence a odpočívala jsem s Plyšem, který měl nějaký tah docela na háku. Taková pohoda! Pak jsme potkali Romana s Méďou a Janka s Cidem a sedli jsme si posilnit se v Kudlovické dolině (62km, K7). Na další bivak nám Lenka s Gwen utekly. Zalehli jsme nad Divokami (76,5km) na úžasné louce u vysílače. Poprvé jsme vyzkoušeli jít na dva bivaky a je to taková pohoda, že příště zas J Ráno jsme prošli Divokami (K8), chvíli jsme hledali správný směr a hurá směr opět Bunč. Na Bunči (81,5km) jsme posnídali a zvesela „domů“.

V cíli jsme byli chvíli před vyhlášením, takže jsme stihli nakrmit a uložit psiska, osprchovat se a hurá na vyhlášení!

Chtěli bychom poděkovat panu doktorovi Šindlerovi za záchranu na poslední chvíli, Verči za důvěru a půjčení Erin, a hlavně Julči, Markovi a ostatním, kteří přiložili ruku k dílu, za jeden z nej dogtreků, které jsme šli. Trasa byla moc pěkná, velící tým neustále dobře naladěn a závodníci fajn. Takže příští rok zase!!!